V KAMERUNSKÉ VESNIČCE BALIGHAM

V Kamerunské vesničce Baligham

Je Červen 2014 pátek třináctého a čtyři dobrovolníci se zakladatelkou projektu se vydali na cestu.

Máme před sebou asi tří hodinovou cestu a počasí nám dává vědět, že se něco nepříliš příjemného chystá. Pokud to nestihnem včas, naše malá Mazda se dostane do nesnází. Vesnička Baligham leží za několika kopci a vede k ní klikatá polní cesta. Nacházíme se na severozápadě Kamerunu v anglicky mluvící části. Je období dešťů, které potrvá ještě dalších pár měsíců.

Jako nejvyššího mě posadili na místo spolujezdce a Triona, Alexia, Joel a Margaret se mačkají vzadu. Triona je naše hlavní zdravotní sestra, já s Alexií stojíme v čele fotodokumentace, Joel je hlavní asistent a Margaret je vedoucí projektu. Jsme malá skupinka spojených národů Irska, Česka, Německa, Kanady a USA. Děláme si srandu z našich různých řečí a je nám dobře a veselo.

Budeme pracovat s lidmi z vesničky Baligham i lidmi z vesnic z okolí. Přijede za námi i pan doktor Kume a zdravotní sestra, Nigerijská jeptiška Dorothy. Doktor Kume je Kamerunec s dlouholetou praxí medicíny. Pracoval s organizací doktoři bez hranic a procestoval s nimi mnoho zemí. Přijede k nám z města Douala, které je vzdálené asi sedm hodin jízdy. Douala je největší město Kamerunu významné obchodním ruchem a ekonomikou. Naše teta Margie jak jí říkáme se narodila v Kamerunu, ale většinu života tráví v Kalifornii, kde založila společnost, která pomáhá lidem s tělesným postižením a lidem z odlehlých vesnic, kde je přístup k dobré lékařské péči minimální.

Cesta je zatím příjemná, ještě nezačalo pršet a my se pomalu blížíme k cíli. Už je skoro šest večer a začíná se stmívat. Na rovníku jsou dny krátké a během roku se moc nemění. Na pár úsecích musíme jet velmi opatrně a pomalu, protože z cesty vyčnívají ostré kameny a kusy skal. Údolí kolem jsou věčně zelená plná rozmanitých stromů, vysoké trávy, řek a polí kukuřice a banánovníků. Cesta je zbarvená do červena a vzduch je krásně čistý. Jsme v Kamerunských horách, kde jsou noci chladné. Znenadání nás překvapí krátký déšť, který promění cestu na protějším kopci nesjízdnou. Pro kolemjdoucí vesničany není nic nemožné a hned se zbíhají na pomoc. Auto nakonec vytlačíme nahoru a s místními uděláme veselou hromadnou fotku. S obrovským díky se loučíme a vyrážíme do vesničky Baligham která je teď už za rohem.

Jakmile dorazíme, Joel a holky vyskočí z auta a jsou rádi, že se můžou pořádně protáhnout. Našim pracovním místem poslouží hala, která je ve vesnici určená pro různé společenské aktivity. Místnost nám bude muset stačit na spaní i když nemá žádné postele. Jsou tu jen plastové židle a my si mezi nima rozložíme oblečení které nám poslouží namísto matrace. Je ještě brzo jít spát a tak vyrážíme do místní hospody na pivo Castle. V hospodě se kolem nás nahromadí spousta místních mladých lidí a my je zveme na zítřejší zdravotní prohlídku. Brzy odcházíme zpátky do haly a ukládáme se k spánku. Chladná noc na studené podlaze nám moc spánku nedopřála a brzy ráno vyrážíme na snídani, na kterou nás pozval starosta. Říká se mu tady Jeho veličenstvo E.S.Gahyam 11., tradiční vládce a panovník v místní řeči jednoduše Fon. Jeho dvě manželky nám připravují horkou kávu, omelety, chleba s máslem a medem, dokonce i kozí maso.

Fon v překladu znamená náčelník, král Kamerunského území, hlavně u místních kmenů Widikum, Tikar a Bamileke v travnatých oblastech kolem města Bamenda. Dříve byl fon nezávazný a samostatný vládce, ale potom, co byl Kanerun okupovaný Němci, většina fonů spadla pod německou nadvládu. První světová válka připravila Němce v Kamerunu o moc Francie a Velká Británie a foni hrají dodnes významnou roli jako starostové místních okresů.

Už od šesti od rána čeká na prahu naší haly skupinka místních a pomalu se začíná rozrůstat. Čekáme na doktora Kume a zdravotní sestru Dorothy a připravujeme halu na dnešní den. Všechny léky a základní zdravotnické pomůcky jsou připraveny v zadní místnosti určené pro doktora. V jaké vyvěšujeme plakáty, které jsme připravili pro základní informace o tom, jak funguje naše srdce a jak předejít vysokému tlaku. Jsme připraveni a pouštíme první pacienty do haly. Joel s Alexií zapisují jména a věk pacientů, Triona s Dorothy měří krevní tlak a odpovídají na otázky pacientů. Když narazí na vážný zdravotní problém, pošlou pacienta za doktorem do zadní místnosti, kde jsou připraveny léky na vysoký tlak, na bolest a proti infekcím. Hala se naplnila lidmi a venku čekají další. Většina pacientů si stěžuje na bolesti zad spůsobené těžkou prací na polích. Pár lidí má žaludeční potíže, někdo malárii a někteří zvýšený krevní tlak. Lidé trpělivě čekají až na ně přijde řada a posouvají se od jedné židle ke druhé a každý dostane od nás bombon na rozveselení. Triona a Dotothy jsou tak zaměstnané, že nestíhají ani přestávku na oběd a já, Alexia, Joel a Margaret jsme rádi za rychlou přestávku. Hala nemá žádný záchod a tak využíváme místní les. To je Afrika, říkáme a smějeme se tomu.

Je pozdní odpoledne a lidí stále neubývá. Musíme přidat tempo, všímáme si, že netrpělivost v hale stoupá. Změření krevního tlaku v této vesnici je zázrak a všichni si to chtějí vyzkoušet. Schyluje se k večeru a poslední skupina asi dvaceti pacientů se začíná prát o přední místa v řadě. Nikdo nebere ohled ne věk a všichni se strkají a předbíhají. Nestačíme se divit a rychle zaučujeme Joela jak měřit tlak. Joel se ujme druhého tlakoměru a brzo jsme hotovi s posledním pacientem. Nakonec jsme udělali radost všem a s dobrým pocitem opouštíme Baligham.

Vychlazené pivo Castle a teplá večeře uzavře náročný den a my uléháme do našich postelí.

Advertisements